Dobré ráno, Liptove… aneb česká turistka v Tatrách II

27.09.2020

Při udělení názvu "Česká turistka v Tatrách", jsem odhadovala, kdo a za jak dlouho se ozve, že Prosiecká ani Kvačianská dolina nejsou v Tatrách :-). Že vyhraje moje švagrová, jsem fakt netušila. Takže, proč název Tatry - abych dostála pověsti českých turistů zahrnuji všechny překrásné hory na severu Slovenska pod jednotný název "Tatry" a především, dnešní - druhý díl opravdu míří do Tater, byť západních :-) Ale nepředbíhejme.

Vyčerpávající "procházka" dolinami byla opravdu korunována zaslouženým pivem a to přímo v pivním wellness v Liptovském Trnovci. Naše chuť na pivo byla natolik velká, že jsme dokonce přimhouřili kritické oko nad "trestancem", který svým tempem a chutí k práci dokazoval přístup "pracuji jen do výšky svého platu". Kombinace bolavých noh s jedinou otevřenou restaurací v pěším dosahu z kempu dělá divy.

Probuzení v mezinárodním kempu, (kromě naší česko-slovenské posádky se tu nachází polský a německý karavan a početná korejská rodinka ve stanu), je pro mě lehce nostalgické. Opuštěný kemp, který jen v náznacích připomíná život a energii, která tu pulzovala ještě před pár dny a upřímně, asi i lety. Vycházející sluníčko nad Liptovskou Marou však slibuje další krásný den a tak šup do Rebela, čekají nás další zážitky.

Při pohledu do mapy nám oběma padne do oka známý název Žiarská dolina. Nejdřív se ve vzpomínkách přenášíme o mnoho let zpátky, kdy jsme právě v Žiari školili skvělou partu lidí a s úsměvem vzpomínáme, kolikrát jsme za těch 20 odškolených let slyšeli hlášku: "Jé, vy se máte, stále cestujete, každou chvíli jste v Tatrách..." A kolikrát jsme si povzdechli: "Jenže ta krásná místa vidíme jen ze školící místnosti a z auta :-)." Tak šup, jdeme to napravit...

Mapa i průvodce tentokrát opravdu slibují pohodovou procházku, což je rajská hudba pro moje nohy... Nevím, čím to je, ale boty se přes noc zmenšily snad o celou velikost. Při vstupu do doliny opěvuji naše rozhodnutí - cesta, která kopíruje hučící a bublající potok, ve mě spouští meditaci za chůze a já celou svou bytostí vnímám vděčnost, za to, že se můžeme potulovat touto krásnou krajinou... Za to, že je ta naše příroda tak čerstvá a nádherná... Za to, že nás sluníčko doprovází i při dnešních potulkách... Z mého rozjímání mě vytrhne až křižovatka, která nám dává na výběr, zda jít pohodlnou, asfaltovou cestou až k chatě na konci doliny, nebo si vybrat cestu méně pohodlnou, náročnější, slibující však lepší výhled i zážitky. Hned mě napadá paralela s životem. Hm, dneska to bude hustý.... Jakou cestu jsme si vybrali? Stejně jako v životě... Tu náročnější, avšak krásnější a výživnější...

Možná za to může druhý den, možná za to může čistá mysl, možná za to může prostředí, možná... Vlastně je to naprosto jedno, co to způsobuje, důležité je, že TO je... Co?  Naprosté splynutí s přírodou a okolím. Co krok, to další nádherný pocit z překrásné cesty. Každý pohled, každé zastavení přináší úžasnou radost z prostředí, které nás obklopuje. Naprosté ticho umocňuje cestu nejen pod našimi nohami, ale i cestu dovnitř, do našich srdíček. Najednou přichází myšlenky, nápady, otevření a vše vyústí v nádherný rozhovor. Jsme zvyklí komunikovat, jsme zvyklí spolu hodně mluvit, avšak tato krásná cesta uvolňuje nápady a slova, která vycházejí z podvědomí a derou se na povrch. Příroda je opravdu mocná...

Vše si nádherně užívám až do chvíle, kdy zazní: "A víš, že se nahoře dají půjčit koloběžky?" Okamžitě jsem vytržena ze svého FLOW a tvrdě zpátky na zemi. Dvě věci nemusím a samozřejmě mi přicházejí v podobě zkoušek a možností vykročit ze své komfortní zóny do života a těmi jsou výška a rychlá jízda, před kterou mám fakt respekt. No jak myslíte, že to dopadlo? Zbytek cesty k chatě jsem svou mysl pracně odháněla od představy koloběžky a katastrofických scénářů na téma "Já a koloběžka". Ani skvělým borůvkám, kterými jsme se na cestě posilňovali, se nepodařilo zahnat myšlenky na blížící se zážitek. Věděla jsem, že neuniknu.

Ano, mohla jsem odmítnout, ano, mohla jsem říct NE. Jenže začal postupně sílit můj vnitřní hlas, který mě začal pokoušet: "Ani to nezkusíš? Připravíš se o zajímavý zážitek? Vybereš si lehčí cestu? Necháš si utéct příležitost zvládnout svůj strach?" No, diskutujte s takto silným vyjednavačem :-) Kde jsou ty koloběžky?

Chvíli ještě natahuji čas vybíráním vhodně ladící helmy a psychicky se připravuji na následujících pět kilometrů. Energii mi však dodává radost v očích Ďura, který se vyptává na detaily a těší se jak malý kluk. Z hrůzou v očích sleduji skupiny lidí, kteří po "naší" cestě odchází směrem dolů a já si představuji, jak se jim budu muset na koloběžce vyhýbat. Startujeme, povzbudivá slova od Ďura, moje ujištění, ať si klidně dole dá kafe než dorazím a se strachem v očích vyjíždím. První pěší turisty míjím tak pomalu, že si s nimi mohu v pohodě povídat, u dalších jsem ráda, že nevidím jejich pobavené úsměvy nad mou opatrnou jízdou 10 km za hodinu. Když se po dvou kilometrech odvážím zdvihnout zrak z cesty na okolní přírodu, tak se chválím za svou odvahu. Postupně se ve mě pere strach se sílícím zážitkem a tak naberu odvahu a konečně povolím křečovitě sevřené brzdy a začínám si užívat vítr ve vlasech, tedy spíš pod helmou. Na další skupinu už volám z dálky a projíždím kolem nich s úsměvem. Poslední dva kilometry si to skoro užívám. Hrdě dojíždím do cíle a vracím koloběžku. Ještě jednou!

Možná, ale až někdy příště, protože dnes nás česká ještě jeden zážitek. O ten se však s vámi podělíme až ve třetím díle :-) 

Máte tipy nejen na krásná (i neznámá místa) pro naše potulky, ale i na lidi s velkým srdíčkem, na lidi zapálené pro svou činnost? Přispějte svým tipem k tvorbě Toulek za lidskostí a pošlete nám jej na adresu: juraj@thebestteam.sk   Budeme vám vděční za tipy ze všech krajů naší malebné země...