Už tam budem? Aneb česká turistka v Tatrách I

22.09.2020

Minule Slovácko, nyní Slovensko a to přímo "velehory rozumné velikosti". Rebel se už nemůže dočkat a my s ním... Že se lidskost v našich toulkách změní chvílemi na "nelidskost" dokonce mým přičiněním, o tom jsem neměla ani tušení :-)

Hurá do velehor... Výstroj zabalená, oblečení sladěné, Rebel nachystaný a ejhle - chybička - žádné vhodné boty v dohledu. Navzdory tomu, že jsem "česká" a navíc blonďatá turistka, jsem zavrhla žabky. Nevyhrály ani kecky po vzoru pana premiéra. Volba padla na turistické boty, které nosila dcera asi ve svých 13 letech. Tušíte správně, několikahodinový seznamovací večírek s novými botami fakt není "procházkou růžovým sadem". A to jsem ještě netušila, že to opravdu nejsou růže, co mě na cestě čeká.

S důvěrou a nadšením se těším na "pěknou, nenáročnou procházku" dolinou. Takto malebně a motivačně mi Ďuro popisoval budoucí výlet. Chvilku jsem zaváhala, když paní na parkovišti jen tak mezi řečí zmínila, že se za 6 hodin vidíme...

Vyrážíme do Prosiecké doliny. Plná elánu nabírám své soutěživé tempo, abych po pár set metrech poskakování po kamenech vyschlého potoka zvolnila a začala si toulky naplno užívat a kochat se krásnou krajinou. Kochání mi vydrželo do chvíle, kdy nade mnou zacinkal řetěz a objevil se strmý žebřík na skále. Po žebříku sestupovala maminka s uplakanou dcerou, které z očí čišel panický strach. Při pohledu vzhůru jsem jí naprosto chápala. Tam mám vylézt!? Já? Fakt? Co můj strach z výšek? Nádech, výdech, jdeme na to. Co krok, to pokyn mého odvážnějšího já: "Nedívej se dolů!" Podívala jsem se, ale až po úspěšném výstupu a okamžitě mi bylo naprosto jasné, že TUDY se rozhodně nevracíme. Pokračujeme tedy v cestě a stále očekávám tu nenáročnou procházku :-) Cesta vede stále stejně - vzhůru. Ten kopec je snad nekonečný! Konečně se dolina proměňuje v krásnou louku a co víc, cedule oznamuje, že za 50 min dorazíme k hospůdce, kde čepují Plzeň. Motivace ve správný okamžik...

Cesta po nádherné, rozkvetlé louce korunovaná dobrým obědem v restauraci ve Veľkém Borovém mi navozuje krásné pocity a myšlenky, že to byla fakt krásná procházka. To jsem ještě netušila, že máme za sebou třetinu cesty!

Pokračujeme do Kvačianské doliny. Bolavé nohy v dceřiných botách se začínají ozývat na každém kroku... Zatím ještě s úsměvem vzpomínám na stovky modelových situací, kdy mi účastníci tréninku "prodávali" turistické boty. Jak by se asi nasmáli, kdyby dnes sledovali moje kulhavé plížení se :-) Jako polehčující okolnost by určitě ocenili, že ponožky jsem měla funkční - cyklistické :-) No jo, českou turistku nezapřu, co? 

Krásná cesta však vyvažuje bolest a vděčně si užíváme příjemně hřejivé sluníčko, které nás na potulkách provází. Zastavujeme se u mlýnů v Oblazoch a já se jen svalím do trávy k místní kočičce, která se tu na sluníčku vyhřívá. Vyhříváme se chvíli společně za zvukového doprovodu jejího předení a já s malou obavou sleduji cestu, která se klikatí dál. Jak jinak - strmě do kopce. Nabírám poslední síly a vydáváme se na cestu. Se závistí v oku sleduji cyklisty na kolech, kteří nás s lehkostí předjíždí. Na elektrických kolech - podvodníci :-) Konečně jsme na vrcholu! Krásný výhled do doliny a už jen milá a pohodová cesta do Kvačan. Hurá! Zvládla jsem to! Anebo ne? Jak se dostaneme za Rebelem? Do očí mi padla veliká cedule s nápisem "Taxi". Aha, to je ono, na to nás upozorňoval švagr. "A nechte se odvézt taxíkem k autu"... Jo, určitě! To zvládneme po svých... Ego se škodolibě zaraduje, protože ví, co nás čeká....

Ďuro i mapa slibují, že už jen hodinku milé procházky po louce a jsme u Rebela coby dup. Že já se nechala zlákat planými sliby. Začátek - to asi pro nalákání naivních (nebo českých?) turistů - byl opravdu pohodový, avšak co následovalo!?!  Jeden výstup za druhým. Síly ubývaly, boty připomínaly lyžáky po celodenním lyžování a cíl v nedohlednu. Jak já sympatizovala s Oslíkem ze Shreka a jeho hláška "Už tam budem?" se stala mojí mantrou, kterou jsem "zpříjemňovala" cestu Ďurovi. Na oplátku mi zpíval: "Když nemůžeš, přidej víc..." a já už se jen rozhlížela, kde přenocuji. Při pohledu na cedulku s vyfoceným stromem s pozdravem od medvěda v podobě škrábanců od jeho drápů mě však tento nápad spolehlivě přešel... Prý tehdy houbaře jen prohnal, ale kdo ví, jaký má názor na české turisty. Jde se dál...

Ten pocit, když v dálce zahlédnete zaparkovaného Rebela... Ten pocit, když sundáte lyžáky, pardon, malé boty. Ten pocit, když sednete a nečeká vás už žádný kopec. Ten pocit, když vás čeká zasloužené, vychlazené pivo... Ten pocit, když se s oroseným půllitrem těšíte na další výlet...

Máte tipy nejen na krásná (i neznámá místa) pro naše potulky, ale i na lidi s velkým srdíčkem, na lidi zapálené pro svou činnost? Přispějte svým tipem k tvorbě Toulek za lidskostí a pošlete nám jej na adresu: juraj@thebestteam.sk  Budeme vám vděční za tipy ze všech krajů naší malebné země...